Lukáš Horký: Žiju ve svých fotkách, muzice, videu a grafice

5. prosince 2012, 23:04

Kdo někdy slyšel kapelu Downbelow, moc dobře ví, že jejich hudební svět je docela komplikovaná záležitost. Kdo někdy viděl koncert kapely Downbelow, určitě potvrdí, že jejich vizuální prezentace je minimálně stejně komplikovaná. Lukáš Horký, baskytarista Downbelow, potvrzuje svoji výtvarnou tvorbou a vnímáním okolí, že je právoplatným členem kapely. V rozhovoru pro StreetCulture jsme probrali focení, výstavy, Downbelow a samozřejmě Petri Computor II!

autor: jirkama, www.streetculture.cz

Čus Lukáši!

Ahoj jirkame!

První otázka na rozjezd a zároveň naprosto předvídatelná. Preferuješ při focení analog nebo digitál?

Analog. Ale jednoduchá odpověď není. Je to vždycky otázka záměru. Jsou projekty, které dělám digitálně.

Vystudoval jsi informatiku na brněnské Masarykové Univerzitě. Zároveň o sobě tvrdíš, že jsi do roku 1999 nezavadil o fotografický přístroj. Doopravdy jsi byl až do tvých jedenadvaceti let focením nepolíben?

Ano. Pokud nepočítám školní výlet, kde jsem vyfotil pár fotek na automat bez nějakých velkých ambic. Celý můj život je tak trochu opožděný.

Zmínil jsi, že jsi objevil kouzlo focení díky fotoaparátu Praktika. Byl to starší kus nebo už porevoluční výroba z 90. let?

Nebyla to Praktika ale Praktina. Historický kus, který jsem našel ve skříni po svém dědovi. Byl v ní ještě film, který jsem nechal vyvolat – zvláštní setkání. Můj děda byl vášnivý fotoamatér, akorát zemřel dřív, než jsem se od něho stihl něco dozvědět. Takže jeho poslední nafocený negativ bylo jediné poslání, které jsem převzal.

 

Byl jsi na začátku samouk nebo tě někdo vedl?

Samouk. Fotografoval jsem na zmíněnou Praktinu, která neměla expozimetr. Všechny záběry, které jsem tehdy pořídil, jsem si pečlivě zaznamenával. Nastavení času a clony. Byl to pokus/omyl.

Která byla tvoje první fotka, přesněji první vlastní fotka, která tě dostala a dodala sebevědomí?

Fotka ze Žlutého kopce v Brně. Bylo 4. listopadu 1999 13:50 hodin, jasno bez mraků a exponoval jsem s objektivem o ohniskové vzdálenosti 50mm na film Fomapan T200 časem 1/250 a clonou 16. Jo a ostřil jsem na nekonečno…. Tehdy se něco stalo.

Lukáš Horký (*1979) pracuje několik let v oboru vizuální komunikace, studuje Institut tvůrčí fotografie, v Downbelow hraje na basovou kytaru a vytváří vizuální výstupy. Do svých 21 let zaměřen pouze do sfér exaktních věd, avšak postupně čím dál více fascinován fotografií a obrazovým uměním. Po absolvování informatiky na brněnské Masarykově Univerzitě pracoval jako volný programátor a grafik. V současnosti se čisté informatice nebrání, ale jeho hlavní náplní zůstávají směry více kreativní. Fotografie se stala jeho životním posláním, v oblasti grafiky a typografie se zabývá budováním všech prvků tvořící Corporate Design jako součást Corporate identity. S videem pracuje jako s dalším vyjadřovacím obrazovým nástrojem. Ve své volné tvorbě i komerčních realizacích pracuje s fotografií, grafikou, videem a filmem samostatně, avšak stále častěji experimentuje a jednotlivé disciplíny kombinuje dohromady.

Tvorba

Tvůj první cyklus pod názvem „Mentální anorexie a bulimie – dvě hluboké“ propasti se věnoval lidem trpícím těmito převážně psychickými poruchami. Jak ses k tomuto tématu dostal?

Vlastně za tuto možnost vděčím své kamarádce Saši. V té době studovala výživu v Brně a pracovala pro občanské sdružení Anabell, které se věnuje poruchám příjmu potravy. Připravovali osvětový týden na téma mentální anorexie a bulimie. Oslovila mě, jestli bych neudělal výstavu. Stalo se a shodou okolností se moje fotky dostaly do hlavních zpráv. Zrovna vrcholila aféra, že české Miss jsou na hranici podvýživy. Když nad tím uvažuju, tak Saša vlastně nepřímo stála u důležité životní křižovatky. Část fotografií sloužila jako základ pro přijímačky na Institut tvůrčí fotografie v Opavě. A pak se z informatiky stal koníček a já se začal zajímat o sféry – řekněme poněkud méně exaktní.

Na fotkách jsem viděl i mladého muže. Samozřejmě vím, že se nejedná pouze nemoc, kterou trpí dívky, ale přesto, jak na tebe působil a byl jeho životní příběh v něčem odlišný?

Možná trochu byl. Chtěl vyvolat lítost. Vždycky za tím stojí něco, co je ukryté kdesi v pozadí. U holek stačí blbá poznámka o velkém zadku v tělocviku. Je to vážné onemocnění. Na rozdíl od drog, ze kterých se můžeš vysekat a nikdy o ně nezavadíš, bez jídla se neobejdeš. Je to boj na celý život.

Jsi autorem několika cyklů, jak dlouho ti v průměru trvá sběr materiálu a příprava výstavy?

Záleží na tématu, většinou měsíce, ale v poslední době se věnuju dlouhodobým projektům, které trvají několik let.

Snažíš se fotografie a výstavy doplnit textem nebo jiným vizuálním sdělením?

Dřív jsem byl věrný pouze médiu fotografie, ale čím dál víc mě lákají přesahy. Myslím, že pokud máš nosnou myšlenku, kterou chceš sdělit, je jedno, jakou formu si zvolíš. Pro každé sdělení je vhodná jiná forma. Někdy můžeš kombinovat, ale vždy je důležitý obsah.

Výstava Domov ukazovala život bezdomovců a narkomanů, což je téma, které už mnoho fotografů společnosti představilo. Zkusil jsi k tématu přistoupit jinak nebo jsi nechal materiál mluvit sám za sebe?

Byl to můj druhý „ucelenější“ cyklus, kterým jsem navázal na mentální anorexii a bulimii. Sbíral jsem zkušenosti, učil se. Soubor není kdoví jak objevný, ale jsem za něho rád.

Na jakém materiálu aktuálně pracuješ?

Mám toho rozpracovaného víc. Pátým rokem dělám na souboru Moje město, což je klasický dokument. Fotím obyčejný věci ve městě. Různé domy, které se bourají nebo staví. Aby zůstal záznam, jaké to bylo. Pořád hledáme „převratné umění“, ale často zapomínáme na prapůvodní podstatu fotografie. Zaznamenat skutečnost a uchovat ji. Pak jsem dělal zánik poslední šicí dílny podniku Slezan. Chodil jsem se zaměstnanci několik týdnů na směny a fotil. Teď se tam vracím. Je zajímavé, jak rychle se může vytratit život.

 

Řemeslo

Fotíš převážně analogovým fotoaparátem. Předpokládám, že si negativy digitalizuješ a asi víš, kam směřuju. Upravuješ si elektronicky fotky před vytištěním pro výstavu?

Ano digitalizuju, protože neumím dělat dobré klasické zvětšeniny, i když – učím se. Mám kompletní fotokomoru, špičkové zvětšováky, třeba Leica Focomat, avšak řemeslo stále pokulhává, ale jednou… Na analogu mě baví to, že nevidíš hned výsledek. Udržuje tě to ve zvláštním napětí, které baví a motivuje.

Poznámka Lukáše: Jestli to budou číst progresivní spolužáci z ITF, asi mě ukamenují a pošlou nejbližším vlakem do pravěku.

Jsi mimo jiné grafik. Máš tendenci jako grafik nějak výstavu zpracovávat?

Ne. Ctím roli kurátora, který má svoji představu, svůj pohled na grafiku. Kurátor je pro mě něco, jako v muzice producent.

Když jsem se ptal na grafické zpracování, nemohu se zeptat také na druhou věc, která také souvisí s tvou vystudovanou profesí. Přemýšlel jsi někdy o multimediálním zpracování nějaké tvé výstavy? Nemyslím tím vytvoření běžné fotogalerie. Spíš doplnění výstavy u audio a interakci.

Ano. Třeba poslední projekt Slezan má přesah. Kromě fotek jsem zaznamenával i zvuk. Chtěl bych udělat virtuální výstavu v prostorách bývalé šicí dílny. Láká mě video mapping a třeba se jednou posunu do jiného média. Začínám cítit ve fotografii jisté limity.

 

StreetCulture

Ve StreetCulture budeš mít výstavu Priessnitz za scénou. Jak jsi se k fotografování koncertní šňůry Alois Nebel Tour dostal?

Přijel jsem do Jeseníku na vánoční koncert a zeptal se kluků, jestli bych mohl udělat pár fotek z pódia během vystoupení. Pak jsem s nimi objel celou republiku.

 

Dle tvých slov je výstava subjektivním fotografickým záznamem turné. Můžeš krátce popsat, co z pohledu fotografa znamená subjektivní záznam?

Nemáš hranice, nic tě neomezuje, nemusíš nic obhajovat. Při focení nehledáš zásadní situace ani skvělé kompozice. Jenom interpretuješ, co se ti honí v hlavě. Často jsem během expozice tancoval, zpíval v sobě sloky a refrény. V tu chvíli mě ani nezajímalo, co fotím. …blbě se to popisuje.

Výstavu doplní texty z deníku. Kdo je jeho autorem?

Já. Text souvisí s fotkami a Priessnitz, je to propojené.

Před realizací výstavy jsme se spolu dohadovali, respektive já jsem remcal, že nechci moc dělat výstavu zaměřenou na jednu větší kapelu. V čem si myslíš, že výstava návštěvníky StreetCulture primárně osloví?

Asi tím, že každý člověk, který je otevřený a vnímá okolí, může si výstavu subjektivně interpretovat.

 

Lukáš

Výstavu Zmizelý život uvádíš textem, že tě zajímají spíš konce než začátky. Výstava ukazuje místa a stavby, odkud zmizel běžný život. Mě naopak zajímá, kde nejraději žiješ právě běžný život a jaký tě čeká a případně s tím spojený aktuální životní začátek?

Já vlastě žiju ve svých fotkách, muzice, videu a grafice. Vybudoval jsem si takový virtuální svět. Žiju si v něm sám a nikoho tam nepouštím. Tím víc jsem uzavřený a tím míň mluvím, což mě trochu odtrhává od „běžného života“. Ale abych odpověděl, „běžný život“ nejraději žiju ve svém virtuálním světě.

Předpokládám, že znáš StreetCulture. Před rokem jste zde hráli v rámci jedné z prvních StreetCulture Session. Sledoval jsi během toho roku vývoj StreetCulture a zaujalo tě něco, co by si nám vytknul nebo pochválil?

StreetCulture je skvělý projekt. Přál bych si, aby se rychleji rozrostl o nové návštěvníky a posluchače.

Když jsme s Ajvou prostory a StreetCulture zakládali, sázeli jsme primárně na hip-hopovou a punkovou komunitu. Jaký ty máš vztah k těmto (záměrně použiju) společenským komunitám?

Obecně podporuju všechny subkultury, které jsou v opozici k masové kultuře. O tomto vztahu často diskutuju se studenty. V každé subkultuře existují jedinci, kteří si hrají na něco, co nejsou. Tím narážím na některé „české Hopery“, kde se uvěřitelnost těžko hledá. Abys měl co říct, měl bys mít něco odžito. Ale abych byl konkrétní, mám hodně rád WWW. Je to ještě Hip-hop?

 

Downbelow

Kapela Downbelow, ve které hraješ na baskytaru, vydala nedávno EP Other World. Baví vás komplikovaný vnitřní svět?

Ano, i když si ho sami často komplikujeme.

 

Co pro tebe znamená svoboda a proč si myslíš, že se ti ji nepovedlo naplnit? Případně jestli lze odpovědět paušálně za celou kapelu.

To souvisí s komplikovaností. Svoboda je když nemáš uvnitř limity. A my limity pořád ještě máme.

Měli jste nějaké zajímavé hosty ve studiu?

Nejzásadnější „host“ byl náš producent Amák Golden. To ani nejde popsat. Prostě zjevení. Celé nahrávání provázela zvláštní atmosféra. Jeho pracovní tempo je vražedné… Výborně jsme si rozuměli. Vokály nám zpívali třeba kluci z Niceland a moc si vážím Jaromíra 99 z Priessnitz, který skvěle nazpíval pozadí do písně The Meaning Of It. Jaromír má velký srdce.

Koukal jsem na vaše stránky a musím říct, že na image vám hodně záleží. Jste doopravdy tak komplikovaní nebo je v tom trochu taky malý umělecký kalkul?

Asi bych to otočil. To, co leze z nás, je produkt naší komplikovanosti. Zní to trochu jako klišé. Ale kdybych byl jednoduchý (mluvím teď za sebe), nedělal bych to, co dělám. Byl bych možná veselejší i šťastnější a dokázal bych se radovat z malých věcí. Albert Einstein se ptal: „Co ví ryba o vodě, ve které plave?“. A já navazuju: „Co se odehrává v rybě, která řeší vodu, ve které plave?“ …sorry, jsem se trochu zamyslel. Zpátky na zem, ale podstatu to vystihuje.

Na předchozí otázku naváže moje uznání za vaši celkově precizně připravenou prezentaci kapely. A na zemi taky zůstaneme, na ryby bude čas v pátek večer po vystoupení na StreetCulture Session. Na co se mohou do budoucna vaši fanoušci těšit?

Díky. Uslyší nové Downbelow, uvidí nové projekce. A hlavně se můžou těšit, že si koupí náš merch PoznámkaLukáš: dělám si legraci.

Teď taková „pirátská“ troj-otázka? Proč nedáváte svoji tvorbu zdarma ke stažení a proč jste registrování pod OSA? Co si myslíte o nelegálním stahování hudby? A jak sbíráte svůj domácí audioarchiv?

Musíš líp hledat na stránkách. Hudbu dáváme zadarmo. Stáhneš ji výměnou za e-mailovou adresu. Můžeš si ale koupit i fyzické CD. Máš volbu. Já samozřejmě muziku stahuju, ale taky kupuju. Například minulý týden mi přibyl ve sbírce nový Umakart. Zastávám názor, že hudba má být volně ke stažení, ale zároveň je třeba okolí vychovávat k tomu, aby kapelu podporovalo jinak. Myslím si, že nelegální stahování paradoxně hudbě prospělo. Kapely musí hrát živě a koncert ošidit nelze. Fanoušci jsou nemilosrdní. Jak je jednou zklameš, máš smůlu. Co se týká OSA, bohužel nemáme jinou alternativu. Třeba televize nebo rádio – pokud tě hraje – musí odvést OSA poplatek nezávisle na tom, jestli jsi zastupovaný nebo nejsi. A pokud zastupovaný nejsi, tvoje peníze se interně rozdělí v OSA a ty nedostaneš nic. Třeba se jednou zákonem prosadí, aby mohla vzniknout nějaká konkurenční společnost. To by dávalo větší smysl.

Poznámka jirkam: Lukáš má pravdu, našel jsem stažení alba.

Petri computor II

Máš raději otázku typu kam Lukáš Horký směřuje nebo kam Lukáš Horký nechce směřovat? Případně na jednu z nich zkusit odpovědět.

Moje koníčky se staly profesí. Nestěžuju si. Každý den žiju naplno. Kdybych se zítra dozvěděl, že umírám, asi bych si řekl: „škoda, ale udělals všechno v nejlepším vědomí. Nestihl jsi všechno, ale stihl jsi toho dost. Život měl tedy svůj smysl.“ Co víc si přát…

Znáš foťák Petri computor II? Mám s ním ještě fotit?

Určitě.

Chceš se na něco zeptat mě?

Co je Petri computor?:)

Odpověď od jirkama: Petri je starý foťák, který dostal můj táta jako svatební dar. Když v něm vyfotím sebe a Ajvu, vypadáme jako jižané. Což není nic divného, jsme nejtmavší ze StreetCulture…

Díky moc za rozhovor i za trpělivost!

Já děkuji.

Sdílej na faceboku