DOWNBELOW Jak to slyší fotograf a baskytarista kapely Downbelow Lukáš Horký

Hostem rubriky Jak to slyší je tentokrát Lukáš Horký, zakládající člen frýdecko-místecké kapely Downbelow a zároveň skvělý fotograf a vizuální umělec. Je mimo jiné autorem plakátů ostravského Divadla Petra Bezruče a podepsán je také pod vizuální prezentací frýdecko-místeckého festivalu Sweetsen Fest. A už od dětství je velkým hudebním fandou.

Lukáš Horký hraje v kapele Downbelow.
Foto: Tomáš Dudyn Václavek

Calm Season – Make Them Happen (2012): Anglicky zpívané Calm Season bylo fajn. Zajímavý odskok od The Prostitutes s violoncellem, které obyčejně moc nemusím. Make Them Happen zní dobře, avšak s češtinou na jejich aktuální novince mám trochu problém. Republic of Two jsou mi mnohem blíž. Je to ale jen otázka vkusu. Folkař ze mě asi nebude nikdy.

Manic Street Preachers – Motorcycle Emptiness (live 2014): Krásná věc. K Manic Street Preachers jsem se prokousal až hodně pozdě spolu se Smashing Pumpkins, Pearl Jam a Alice In Chains. Souvisí to s kytarami, které jsem dlouhou dobu odmítal. Uznával jsem pouze syntetické zvuky a je paradoxem, že v Downbelow nakonec držím basu. Kořeny grunge v čele s Mother Love Bone, Mudhoney a dalšími následovníky jsem začal rozplétat až po zhlédnutí filmu Singles. Byť je tato komerční záležitost ortodoxními old-schoolery často zatracována, pro mě to byl zásadní studijní materiál. Filmová kapela Citizen Dick s Eddiem Vedderem (ve skvělém překladu Občan Frantík) mě baví doteď. Ale zpátky k Manic Street Preachers – Motorcycle Emptiness je silná hitovka, co má text s větším morálnějším přesahem: „Žít jako v komatu, nahrát ego a už jen polykat a polykat…“ Klukům musím dát palec nahoru už jen kvůli jejich intelektuálnímu kreditu, který se mimochodem ze současné nezávislé hudební scény občas vytrácí. Ale taková je doba.

Mike Oldfield (vocal: Luke Spiller) – Man On The Rocks (2014):Vzpomněl jsem si na Stinga. Týpek, který docela slušně balancuje na hranici konzumu. Četl jsem jeho knížku Broken Music. Možná proto je pro mě jeho pop a komerce uvěřitelnější, možná to bude těmi kořeny v punku s The Police. Jde víc do hloubky, na rozdíl od Mike Oldfielda, který klouže až příliš lehce po povrchu. Skáče mi tady jeho vlezlý hit Moonlight Shadow: „…carried away by a moonlight shadow… lalala…“Man On The Rocks, ostatně stejně jako celý Mike Oldfield, mě nechává chladným.

The Young Gods – Skinflowers (1992): Skvělá píseň. Bohužel jsem je prošvihl, když hráli nedávno v Paláci Akropolis. V šesté třídě základní školy jsem konvertoval od metalu k EBM a industrialu. Začalo to Front 242, pak Nitzer Ebb nebo třeba The Paranoid. Později se přidali Nine Inch Nails, Die Krupps, kanadská klika v čele se Skinny Puppy nebo Front Line Assembly. Skrytá symbolika na žákovské knížce, poselství z textů v sešitech fyziky a programový bojkot českého jazyka. Byl jsem z toho hodně poblázněný a jsem vlastně pořád. Ale holky se na to teda moc balit nedaly. Zjistil jsem, že co tě ovlivňuje v mládí, často přetrvá navěky. Zrovna nedávno jsem jel s kamarádkou z Opavy. Zjistili jsme, že jsme vyrůstali na úplně stejné muzice, stejně jsme ji prožívali a hlavně nás úplně stejně formovala a formuje doteď. Zvláštní, jak to funguje. Nořím se do temnoty a zavírám oči a hraje Skinflowers: „Dej mi to, co pod venkovním teplejším sluncem uvnitř hoří… dej něco hlubokého, co v sobě nechceš mít…“

Chris Andrews – Yesterday Man (1971): „Zvon osmkrát zacinká, k nám přijde má malinká…“ To je Pavel Novák ne? Nebo ABBA? Nějak mi to splývá. Hehe. Yesterday Man. Raději ani tomorrow.

Silent Stream of Godless Elegy – Skryj hlavu do dlaní (2011):Řemeslně v pořádku, svého posluchače to určitě má. Ale tohle mě opravdu míjí velkým obloukem. Housle beru jenom, když nehrají a zpívá o nich Vlasta Redl (omlouvám se tímto všem houslistům).

Tom Waits – God´s Away On Business (2008): Toma Waitse jsem nikdy moc nemusel. God´s Away On Business mi připomíná balkánskou dechovku. Tom je legenda, do které se prostě nekope. Chovám k němu velký respekt, ale to je tak všechno. Dechové sekce jsou na mne obecně příliš intelektuální, teda pokud nehraje na trubku Lukáš Morávek v Priessnitz. Více mě baví Waitsovy portréty, které spáchal fotograf Anton Corbijn. To je jiné kafe, panečku, i bez cigár.

Killing Joke – Love Like Blood (1985): Jaz Coleman je zvláštní typ. Se všemi pavouky, co si nosí v hlavě. Ještě v raném dospívání patřili Killing Joke do VIP sekce v mé diskografii, byť jsem kytary regulérně přijal až na gymplu. Mimochodem, na nové desce Killing Joke spolupracuje náš producent Amák a jeho historky ze zákulisí nahrávání by se měly vydat knižně. Love Like Blood je skvělá věc. „Život je krátký, proto raději zrychluju. Síla a krása odsouzena k zániku, tak setni růži, když je v plném rozkvětu… láska jako krev, láska jako krev…“ Osmdesátky teď poslouchám hodně. Oprášil jsem staré The Cure, Bauhaus a v autě mučím své spolujezdce Joy Division. Když koukám na klip Love Like Blood, naskakuje mi starý Toyen – Po stopách zmizelých železnic. A nejen tím vizuálem. I hudebně to není daleko.

Sdílej na faceboku